Ze života na kolejích

Zkušenosti s předchozím životem na kolejích mám jenom já a to z mého prvního Erasmu z Vídně. Byla to obří budova s devíti patry, posilovnou, saunou a velkou terasou s výhledem na centrum města. Chlápek na recepci byl 2 hodiny denně a to ještě většinu času trávil před budovou, kde kouřil jednu cigaretu za druhou. Kdo šel ke komu na pokoj nebo kdo kdy odešel mu bylo dost buřt. Hlavní bylo, ho s ničím neotravovat a on pak nechal všechny dýchat. Náš pokoj byl dostatečně velký pro dva lidi. Měl internet (!), novou koupelnu, topení a velké zrcadlo. Společná kuchyně na patře byla obří a každý měl svou přihrádku v lednici. Párty se pořádaly ve společných prostorách každý týden a nikomu to nevadilo. Dokonce zde bylo i pivo zdarma. Tak jsem si naivně myslela, že podobné podmínky budou panovat i na azorských kolejích. Dokonce by to snad mohlo být ještě volnější. Malý ostrov, malé koleje, všichni se znají... Ale má teorie vzala za své hned po našem příjezdu. Kamery nad všemi vchody a sekuriťák u vstupu 24 hodin denně nevěštili nic dobrého. Pravidla jsou následující: všechny návštěvy se při příchodu zapisují a do 23:00 musí opustit budovu. Úderem 11. hodiny večerní zároveň začíná noční klid. Pokud budete někde dělat hluk, doběhne sekuriťák a něco portugalsky zažvatlá. Když mu řeknete, že portugalsky umíte jen dobrý den a děkuji, začne dělat pšššt, pšššt. To je dost mezinárodní. Navíc pokaždé, když opouštíte budovu, udělá si hlídač u vaše jména čárku a připíše čas, kdy jste budovu opustili. To samé dělá při příchodu. Někdy ty hromadné příchody v pět ráno v mokrém oblečení, protože jsem šli rovnou z klubu do moře, musí být zábavná podívaná.

Náš pokoj byl tak malý, že když jsme tam nasoukaly kufry, musely jsme si sednout na postel, jinde už totiž nebylo místo. V koupelně jsme se musely plížit bokem, a když jsme chtěly do sprchy, musely jsme překračovat záchod. Odvětrávání nefungovalo, takže po otevření koupelnových dveří se veškerá pára vyvalila do pokoje, který pak byl vlhký. Proto jsme musely pořád větrat a tudíž byla v pokoji zima. A topení tady nevedou. Stejně ale většinu času trávíme buď ve škole nebo ve společenské místnosti a do pokoje chodíme jenom přespat, tak jsme si řekly, že to těch 5 měsíců vydržíme. Ale byl nám přislíbený větší pokoj. A co slíbili, tak v horizontu dvou měsíců splnili.

Náš nový pokoj je o kapánek větší. Hlavně je to znatelné v koupelně. Už se nemusíme plížit kolem stěny, když jdeme do sprchy. A máme okno navíc. Takže se sem tam povede, že uděláme sousedům striptýz, protože zapomeneme zatáhnout závěsy. Zatím si nestěžovali. Kuchyně na novém patře je snad ještě narvanější než na našem původním podlaží. Pořád tam někdo vaří. Ráno, odpoledne, večer. Dokonce i ve 3 ráno - to místní studenti pekli pizzu. Hlad je svině. Ledničky a mrazáky jsou nacpané k prasknutí. Maso, ryby, mražené polotovary. Naše přihrádka v ledničce obsahuje mléko, sýr, salám, jogurty a přihrádka v mrazáku pouze tvořítko na ledové panáky. Čehož začali využívat naši spolubydlící a začali si tam dávat svoje věci, protože jejich přidělená místa byla přeplněná. Dostaly jsme se až do fáze, že jsme si neměly kam dát vychladit lahev vína. A to nás teda naštvalo! To, že netrávíme polovinu dne v kuchyni neznamená, že budou okupovat naše poličky. Se trochu přepočítali. Na svolané schůzce jsme jim vysvětlily, že každý má stejný přidělený prostor a musí se s tím nějak vypořádat. Není potřeba kupovat 6 balení mražené zeleniny, 50 kusů rybích prstů a masových taštiček. Obzvláště, když obchod je od kolejí 5 minut chůze. Naše malá kuchyňská revoluce měla úspěch a my si opět v klidu můžeme chladit víno.

Další vychytávka místních kolejí je telefon. Každý pokoj má telefon, dokonce i všechny kuchyně a společenská místnost. Místo wifi mají telefony a volají si z pokoje do pokoje. My jsme této "vymoženosti" ještě ani jednou nevyužily. Ale tento telefon má takovou specialitku. Když někdo volá, zapne se to automaticky nahlas, aniž byste zvedli sluchátko. Dotyčný na vás rovnou mluví a vy mu z druhé strany pokoje nebo koupelny můžete odpovídat. Pecka. Včera jsme zalehly brzo do postele, protože jsme byly unavené. Najednou nás ze spánku vytrhne hlasitá hudba, která se line z našeho nočního stolku. Obě se sápeme po mobilech. Ale k našemu údivu ten rachot nevydávají naše mobily, ale místní telefon. Než jsme se stihly vzpamatovat, volající hudbu vypl. Jasně, co taky dělat jiného o půl druhé ráno než volat do pokojů a budit spáče. Zalehly jsme zpět do postele. Za půl hodiny další telefonát. Tentokrát pro změnu s nějakou španělskou písní. To už jsme byly dost zuřivé a vyškubly jsme drát z telefonu. Doufám, že jsme to nezničily a pokud jo, aspoň už se nám nikdo nikdy nedovolá. Až zjistíme, kdo to byl, bude mít malý český problém.

Ale jinak jsme si tady vytvořili příjemnou tradici - každý den se scházíme ve společenské místnosti, chytáme wifi, skypujeme, popíjíme víno, hrajeme hry, bavíme se a užíváme si náš pobyt. Dneska jsme s hrůzou zjistili, že už máme za sebou skoro 2 měsíce pobytu, hrozně rychle to letí....