Přípravy a naše představení

Odlétáme 4.2. v 6:00 z Prahy čili už tento týden. V jaké jsme fázi příprav? Asi v takové, že jsme si objednaly nové kufry a ty stojí prázdné v rohu pokoje. Vždycky, když se podívám na svůj kufr, povzdechnu si. Jak se dokážu sbalit na 5 měsíců do jednoho zavazadla? Vždyť mám tolik věcí, které nutně potřebuji. Třeba ty nové červené šaty a letní overal! Ještě ke všemu jsme dostaly od našich kamarádů spoustu dárků, které si s sebou musíme vzít a vyfotit se s nimi. Jako například elektronickou plácačku na mouchy, mušlovou podprsenku, hrnek, klobouk, formičky na ledové panáky atd. Tímto děkujeme všem za dárky, potěšilo nás to! Ovšem nevím, jestli budeme mít takovou kapacitu, abychom to všechno odvezly. Jediným použitelným dárkem je knížka portugalské konverzace. Nevím ovšem, jestli to pomůže. Románské jazyky mi vůbec nic neříkají. Do toho chodí naši rodičové a vždy je napadne skvělý nápad. Naposledy to byla Míšina mamka, která ji chtěla s sebou do batůžku nabalit obří štangli suchého salámu. Zatímco maminky vyjádřily lítost nad tím, že nebudou mít s kým pět měsíců pít víno, naprosto opačná situace nastala u našich mladších sester. Míšina sestra Markéta bude mít konečně pokojík sama pro sebe a má sestra Vanesa, která už pokoj sama pro sebe má, tak si bude moct z mého pokoje udělat natrvalo šatnu a kosmetický salon. Když totiž dojedu jednou za měsíc domů, všechny věci ji odnesu zpět. Otcové se příprav moc neúčastní, radši chodí do práce, kde mají podle svých slov klid. Jediné, o co můj taťka projevil zájem, bylo, jestli se půjdu podívat na rally Azory a zda s sebou budu chtít slivovici. Taky děda už se ptal, kdy letíme. Došel s nabídkou babiččiných tvarohových buchet na cestu a eur na azorskou kávu. Začínáme silně uvažovat o soukromém letadlu. Nemáte náhodou někdo?

Když už Vám tady představujeme členy našich rodin, asi bychom se mohly i my představit trochu víc. Sice si myslíme, že během následujících měsíců nás velmi dobře poznáte, ale tady je něco málo do začátku.

Natálie: jsem mladší z naší dvojičky. Zatím je mi ještě 23, ale na Azorách oslavím 24. Budu už za zenitem. Mám starší sestru Lindu a mladší Vanesu. Po vzoru Lindy, která umí hrát na kytaru, housle a violu, mě naši nutili hrát na flétnu. Po dvou letech uznali, že umělecký talent opravdu nemám a přihlásili mě do atletiky. Ta mi docela šla. Na gymnáziu jsem dostala individuální studijní plán a mohla jsem chodit trénovat. Díky tomu se teď mohu pyšnit docela velkou medailovou sbírkou z mládežnických šampionátů. Po odmaturování jsem se z Otrokovic přesunula do Brna. Za své působiště jsem si vybrala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, konkrétně obor fyziologii a imunologii živočichů. Svůj čtvrtý semestr bakalářského studia jsem strávila na Erasmu ve Vídni, kde jsem se seznámila se svou druhou kamarádkou Míšou. Ta mě naverbovala do akademického senáru PřF a do seznamovací akce pro prváky MU - Prvákoviny. Jak říká kamarád, jsem ukázkový příklad ZetÁčka (zas*aný aktivista). Z post-erasmácké deprese jsem se vyléčila tím, že jsem začala dělat tutora zahraničním studentům, kteří dojedou na Erasmus do Brna. Poznávat lidi z odlišných kultur a zemí je vážně obohacující. Třeba teď už vím, jak se jmenuje hlavní město Zimbabwe a že na Kostarice mají 5 % veškeré světové diverzity. A jelikož jsem v Brně byla už zase moc dlouho v kuse, rozhodla jsem se znova vyjet na Erasmus. Jak to bude pokračovat dál, si bude moct už sami přečíst - začínáme v sobotu :)

Michaela: Ta starší. Ta starší z dvojice Míša - Natálie i z dvojice Míša a její sestra Markéta. To ovšem vůbec neznamená moudřejší nebo dospělejší. Občas mám i puberťácké nápady. Taky se ráda označuji za šikovnější. Přece jen není asi moc obvyklé, že by holka uměla používat vrtačku. Po maturitě na otrokovickém gymnáziu jsem nastoupila na Masarykovu univerzitu, obor Evoluční a ekologická biologie. Jako směr jsem si vybrala botaniku. Myslím, že za toto zaměření mohou rodiče. Od malička jsem si užívala čistou přírodu Jeseníků a asi tady vzniklo i mé zalíbení v přírodě. Jelikož je Natálie ZÁčko a v Brně jsme spolu prakticky žily, bylo jen otázkou času, kdy se to začne projevovat i na mně. Takže jsem svůj život obohatila o kamarády z celého světa. Následovalo zapojení do seznamovací akce pro první ročníky na univerzitě Prvákoviny. A protože volného času bylo málo, tak jsem začala ještě chodit na brigádu do kavárny. Miluji kávu a dobré jídlo, proto to byl splněný sen. Snad jedinou nevýhodou bylo, že jsem se stala vybírává ohledně kávy. Není nad dobrou kávu! A Brno postupem času začalo být tak nějak okoukané. Proto když se naskytla možnost na jeden semestr přímo vypadnout ze stereotypu, neváhala jsem. Doufám, že nás obě čeká jen samé dobrodružství a nezapomenutelné vzpomínky!