Portugalské utrpení
Hoje é o dia 7 de março de 2017. Takhle vždycky začíná naše portugalské utrpení, akorát se mění datum. Každé úterý a pátek od 17 do 19 hodin večer. To prostě chceš. Naše erasmácká skupinka je složená z nás dvou, Slovince Nika, Estonky Annabell, Egypťanky Ayi, Itala Lorenza a jeho spolužačky Celeste. Učitel, Francisco, to bere všechno hrozně vážně. Nesmíme se mezi sebou bavit, jinak nás hned okřikne a dá nám domácí úkol. Domácím úkolům jsme moc neholdovaly ani na gymplu, takže si z toho hlavu neděláme. Navíc naše učebnice má na konci kouzelné stránky se správnými výsledky a Francisco na to ještě nedošel. Pořád nás má za chytré a pilné studenty. Ze začátku na nás mluvil anglicky, teď už jenom portugalsky. Naše strategie je usmívat se a kývat hlavou. Když už kýváme moc dlouho, řekne to teda anglicky a my konečně něčemu rozumíme. Když jsme na třetí hodině četli nějaký text a on nám neustále opravoval výslovnost, tak jsme mu jemně naznačili, že nás ještě nenaučil portugalskou abecedu. Tento učitel sice do hodin chodí na čas (na rozdíl od ostatních), ale je hrozně chaotický a nesystematický. Místo toho, aby nás učil základy jazyka, tak jsme se na jedné hodině věnovali psaní dopisu prezidentovi Portugalska, papežovi a starostovi Angry do Heroísmo. Protože to jsou věci, které děláte běžně. Já když nenapíši jeden dopis týdně, tak to považuji za promarněný týden.
Kdo ale na čas do hodin nechodí, jsou Italové. Ti pravidelně přicházejí s 20 min zpožděním, sednou si do lavic a hledí. Oni totiž neumí ani moc anglicky, natož tak portugalsky. Celé to dokumentuje tahle situace:
Učitel: "Jak se zeptáme na národnost Nika?"
Italka vykřikne celá nadšená, že něco ví: "Where are you from?"
Učitel: "Celeste, já jsem to myslel v portugalštině...."
Celeste: "Aha, tak to nevím."
Kdyby Vás to zajímalo, tak správná odpověď je: Quel é a nacionalidade do Nik? Tohle jsem zrovna věděla, protože je to místy stejné jako francouzština a za těch 6 let na gymnáziu jsem se přece jen něco naučila. Já když nevím, tak do věty propašuji nějaké francouzské slovíčko. Sem tam to vyjde. Míša to má s němčinou horší. To moc podobné není. Nejhorší to má Estonka. Ta je úplně mimo mísu. Sice rozumí anglicky, ale portugalsky se vůbec nechytá. Ani trochu. Nik to zvládá z nás asi nejlépe. Ještě si do toho stíhá i polohlasně zpívat. Myslím, že jsme docela třída snů.
Na jedné z hodin Francisco urputně zavíral a otvíral okno. Neustále u toho opakoval nějakou větu. Znělo to jako otázka, ale nikdo jsme nerozuměli. Tak jsme se usmívali. Když už mě začaly bolet svaly z křečovitého úsměvu, anglicky jsem mu oznámila, že netušíme, na co se nás ptá. Chtěl, abychom řekli, co dělá. Načež jsem mu musela smutně sdělit, že nás zatím nenaučil, jak se portugalsky řekne otevírat a zavírat. Víme pouze překlad pro okno. Míša celou situaci okomentovala slovy: "Příště si normálně přeleju víno do petky a budu ho pít na hodině. Pak to bude snesitelnější." Jak Míša slíbila, tak se stalo a musíme prohlásit, že portugalština rázem nebyla tak nudná. Ani už nám nevadilo, že:
Italové během výuky mluví více italsky než portugalsky.
Nik si už hodinu vkuse brouká jednu a tu samou píseň.
Annabell sedí s mobilem v ruce a domlouvá si rande asi už s šestým borcem a potřebuje nám nutně ukázat jeho fotky, abychom ho schválily.
Aya nemá svou učebnici, hledí mi přes rameno a doplňuje mi cvičení.
Francisco přetahuje výuku už o 5 minut a nehodlá skončit dřív než doděláme gramatické cvičení. Nepomohlo, ani když jsme skandovali "Vamos na residência!" (v překladu - odchod na koleje!).
Celé to zakončila Míša, která pronesla památnou větu: "Šel pes do lesa a potkal dlažební kostku." Asi tak by se daly vyjádřit naše pocity z výuky portugalštiny.
