Páteční slib

To vám takhle dojde pozvánka na facebooku, že jako v pátek společná večeře. Už zase! Hrůza v našich očích! Budeme muset vařit! Ale pro jistotu si ty tři věty přeložíme: Společná večeře studijního kurzu Ciências Agrárias, v anketě hlasujte, co se bude pít, brave yourself! Docela výstižný popis akce. Tak jsme začaly zjišťovat, co nás čeká. Evidentně je tu zvykem, že každý studijní obor jednou za čas pořádá společnou večeři a pitku. Pronajme se místní sportovní klub, nakoupí se suroviny pro výrobu sangrii, nechá se navařit večeře a pozve se grupa lidí. A děj se vůle boží.

V den D jsme se informovaly, jestli je zde nějaký dresscode. Není, ale kdo může, nahodí školní uniformu ve stylu Harry Potter. Tu naštěstí nevlastníme, takže jsme vytáhly fancy trička a nahodily rtěnku... jako vždy, žádná změna. Začátek akce ve 20:00. Deset minut před osmou se naše skupinka erasmáků sešla ve wifi koutku. Estonka se chytře vybavila rumem a kolou. My jsme totiž nevěděly do čeho lezeme. Pět minut před osmou Natálie začala být celá nervózní, že přijdeme pozdě. Narozdíl ode mě nesnáší chodit pozdě. Na místo jsme dorazili 20:10 a k našemu údivu, zde nebyl nikdo! Portuguese minute! Tak jsme se otočili na patě a šli probírat drby. Jakmile se všichni dostavili, začala se hrát oblíbená hra "Někdo musí zvracet". V hlasování vyhrála bílá sangria. Už nikdy více! Oranžová fanta a mikrozbytky bílého vína. V ten moment nám došlo, že dnes se neopijeme, ale zato naše slinivka zapláče. Tolik oranžového cukru jako páteční večer jsem v životě nevypila. Po pár rundách hladoví italové začali bušit do stolu alias dejte nám jídlo. Tak jsme se k nim přidaly. Od oběda jsme nic nejedly a už bylo deset večer. Na stůl začali létat talíře plné krémových brambor treskou a vepřové s ananasem samozřejmě s rýží. Místní spoluhodovníci nicméně i při jídle hráli svou oblíbenou nalévací hru. Nás erasmáky zajímalo pouze jídlo. Takže v moment, kdy jsme vyluxovali talíř před námi, nám místní začali podstrkovat další. Dokonce přišel i pan kuchař/číšník jako jestli chceme ještě. S díky jsme odmítli a zase jsme byli vtaženi do víru dění. S plným břichem jsme byly schopné pouze konverzovat. To se tak prostě bavíte, všechno hahaha a najednou přísaháte, že v neděli půjdete do kostela. Následoval přesun do našeho oblíbeného... a taky jediného... klubu. A jako vždy nastala klasická situace - ano dokážeme ve třech ovládnout celý parket.

V neděli jsme se vyhrabaly z postele docela brzo, asi kolem jedenácté. Protože nebyly příznivé podmínky na objevování ostrovních zákoutí a byl hlad, vyrazily jsme ho utišit. Už dřív jsme si všimly v naší oblíbené restauraci, že v neděli mají brunch. Nikdy jsme jej neměly a toto byla skvělá příležitost jej vyzkoušet. Takže jsme náš den začaly pomerančovým a ananasovým freshem, toustem se šunkou a sýrem, míchanými vajíčky, slaninou, pancakes s marmeládou a javorovým sirupem a zakončily jsme jej kávou s jahodovým dortíkem. Asi vám nemusím říkat, že jsem měla problémy zvednout se ze židle a odkutálet se. Na zpáteční cestě jsme jen funěly, když v tom při pohledu na kostel Natálie vykřikla, že jsme v pátek slíbily návštěvu mše v místním kostele. Vzhledem k tomu, že mi chvíli trvalo si na to vzpomenout, jsme se shodly, že pánové z Východního Timoru na to určitě taky zapomněli. Chyba lávky! Po příchodu na koleje nám bylo oznámeno jakože 17:50 odchod. A abychom to měly se vší parádou, jdeme do největšího kostela široko daleko. Hmmm... co teď? Tak jsme přeci děvčata slušně vychovaná a neuděláme si tady špatné jméno. Ze své garderoby jsme vytáhly to nejslušnější, co jsme si s sebou nabalily. Lehce vykukující límeček košile (na slušňáka) z pod mikiny a velmi nenápadně ukradnuté sako ze skříně mé spolubydlící (alias "Beru si tvé sako!") na jedné straně a nové lakýrky doplněné učesanými vlasy na straně druhé by nám snad mohly zajistit, že neuděláme ostudu. Ani jedna z nás totiž není věřící a na mši jsme nikdy nebyly. Ale vše je jednou poprvé a zážitky se musejí sbírat.

Na schodech před kostelem nám bylo řečeno, že v kostele se nemluví. To jsme vydržely asi prvních 10 minut. Zacož se stydím doteď, ale přece jsme si musely říct že: Ne všichni našli ve svých šatnících to nejlepší. Mají tady zajímavé lustry. Proč si nás ta holčička pořád prohlíží. Bylo by to hezké místo na svatbu. V lustrech mají minimálně 4 prasklé žárovky. Zadní řady jsou úplně natřískané. Přední řady vlastně taky. Už jsme tady 30 minut. Jestli má v tom poháru opravdu víno, protože při čtvrté mši v jeden den to zavání alkoholismem. Jak se říká těm oplatkům, které jsou skvělým šířitelem nemocí. Teď když nad tím přemýšlím, se divím, že do nás neudeřil blesk nebo něco podobného. Minimálně ve chvíli, kdy si před nás sedl vysoký muž a Natálie prohlásila, že teď neuvidí případné sestoupení Ježíše. Na cestě zpět, kdy jsme vedly rozhovor na téma náboženství v Timoru a v ČR, jsme nenápadně odmítly další pozvání na mši. Když už na nějakou půjdeme, tak to bude v Česku, abychom také něco rozumněly.