Nečekaně rychlý start

Jelikož pouze jedna z nás věděla, kdy a kam se má v pondělí dostavit, vypravily jsme se obě dvě na 9:30 na univerzitu. Naštěstí nás doprovodila Egypťanka Aya, se kterou jsme se seznámily hned první den. A už od tohoto dne se nám pořád dokola omlouvá, jako kdyby mohla i za to, že se Země točí. Takže nás zavedla ke kancelářím našich vedoucích, kde ovšem nikdo nebyl. A tak jsme začaly čekat. Mé čekaní bylo pouze překvapivých 15 minut. Naštěstí následovalo vřelé přivítání. To Natálie si počkala celou půl hodinu a místo uvítacího výboru ji čekal dotaz "A vy jste kdo?". Asi po 10 minutách hledání všech dokumentů a čtení všech nepřečtených emailů, si pan profesor vzpomněl, že je to on, kdo Natálii přijal a že u něj bude 5 měsíců pracovat. Následovala prohlídka laboratoří a seznámení se členy týmu. Během společného oběda byla podrobena křížovému výslechu. Nad otázkami ohledně ČR, českých peněz, školy a rodiny se ani nepozastavila. Ovšem nad otázkou, jestli má nějaké asijské předky, se jen zasmála a že tak malé oči má normálně. Po kávě dostala své teplé místečko v kanceláři a vyfasovala hromadu článků na přečtení. Pokyny na další den byly následující: donést si laboratorní deník, notebook a jen tak mimo řeč profesor prohlásil, že se zítra jede na jatka pro vaječníky.

To Míša byla seznámena s pracovními prostory i s celým týmem. Jako obvykle si nepamatuji ani jedno jméno. Co si ale pamatuju je, že jsem vyfasovala pracovní dobu od devíti do pěti. Na můj dotaz, zda je možné začít dřív, protože v ČR se začíná pracovat v šest nebo sedm ráno, se mi dostalo odpovědi, kterou jsem nečekala. Před devátou tady nikdo nepracuje, ani uklízečky, a sedmá je v podstatě noční. Také jsem vyfasovala své teplé místečko v kanceláři, kde se pro začátek budu muset naučit rozeznávat azorské mechy. No moc nadšená z toho nejsem.

Večer následovalo tentokrát zburcování jenom půlky koleje, protože jsme stále nesehnaly vývrtku a zběsilé skypování domů. Při večerní družící se chvilce u wifi nám hrál pod okny kytarista portugalské písně. Takovou romantiku jsme nemohly unést, proto byla přerušena písklavým hlasitým neustávajícím alarmem. Všichni wifi závisláci jen zpozorněli, ale nikdo se nezvedal. Kdyby opravdu hořelo, tak tu uhoří asi 10 studentů s mobilem v ruce. Po celkem dlouhé chvíli jeden odvážlivec odložil mobil a šel zjistit situaci. Z čista jasna z druhého koutu místnosti začal jeden Španěl vykřikovat, že nejede wifi. To už zpozorněli všichni. Jediné, co naši sekuriťáci zvládnout na 100 procent, je vypnutí wifi. Alarm houkal dál. Po dalších 15 minutách byl stejně jako wifi alarm konečně vypnutý. Mimochodem, spustila ho Italka, která si dávala horkou sprchu a alarm neunesl takové množství páry. Wifi naskočila zpět a chod života na Azorech se vrátil do normálu.

Druhý den byl pro mne čistě pracovní. Omrkla jsem kancelář, vyfasovala pár knih, článků a pustila se do studia. To Natálie měla den zajímavější. Začalo to ranním vstáváním, za které se jí všichni omlouvali, že musí tak brzo vstávat (Už na 7:30!). Pokračovalo to jízdou autem přes celý ostrov (cca 30 minut), kde cílovou destinací byla jatka. Zde byla navlečena do apartní kombinézy, vyfasovala gumáky, rukavice a síťku na vlasy (Omlouvám se všem, kteří čekají foto. Trapně si neudělala ani selfíčko.) Následně dostala jednu z nejdůležitějších funkcí - držela lubrikační gel při inseminaci krav. Myslím, že podrobnosti by ani internet neunesl, takže je vynecháme (pro více informací pište na info@mise-hroch.cz). Po komentované prohlídce jatek, posbírala kraví vaječníky, které potřebuje ke své laboratorní práci. Pak už následovalo jen rutinní čtení článků zpět na univerzitě.

Navečer jsme se nezvykle s čajem sešly ve wifi koutku a psaly pohledy. Když v tom přiskočila lady na podpatcích, začala nás líbat a žvatlat něco portugalsky. Bezmocně jsme rozhodily ruce a sdělily jí, že portugalsky fakt neumíme. Vzhledem k tomu, že nás asi pochopila, byla povolána uklízečka k překladu. Ptala se nás, jestli se v pokoji cítíme komfortně. Načež jsme jí to vytmavily! Cítily bychom se lépe, kdybychom měly pokoj větší anebo každá svůj, jak nám bylo slíbeno. A na závěr našeho monologu o nedostatcích ubytování, přišel na řadu zlatý hřeb - gekončík! Na přinesenou deku s gekončíkem, byly svolány celé koleje. Očividně není místním zvykem přidávat mezi přikrývky sušené gekončíky. Deka byla vyměněna a byl nám přislíben větší pokoj v horizontu dvou měsíců. Maňána style!

A to jsme tady teprve 4 dny!