Náš triumfální příjezd
Tak jsme konečně tady! Tentokrát už jsme letadlo z Prahy chytily na první pokus (při našem prvním pokusu o návštěvu Kodaně nám letadlo úspěšně uletělo před nosem). Kufry jsme měly narvané k prasknutí, ale naložili nám je. Cestu do Lisabonu jsme skoro celou prospaly, probudily jsme se jen na snídani. V Lisabonu jsme měly 9 hodin na přesednutí čili dost času na kávu, oběd a sledování filmů. Pak následovala druhá část naší cesty, let na Terceiru. Letadlo bylo poloprázdné. Byly jsme tam my dvě, tým portugalských fotbalistů a pár obyvatel Terceiry. Tentokrát se během letu servírovalo víno, což jsme nemohly odmítnout (nespadneme přeci střízlivé). Po přistání jsme doufaly, že nám v Lisabonu nezapomněli přeložit kufry. Naštěstí se naše dva modré kufry zachvilku objevily na pásu. Takže jsme byly kompletní. Teď ještě někde najít taxi a pak koleje. Vše se nám podařilo docela rychle, až jsme se tomu divily. Taxikář po zběsilé jízdě místními úzkými uličkami zastavil před budovou, kde stáli dva sekuriťáci a nad vchodem byla kamera. Místní ostraha nám do ruky strčila papír a pantomimicky nám předvedla, že se máme podepsat. Nevíme, co jsme podepsaly, možná jsme se právě staly azorskými dárci orgánů. Ač jsme žádaly o dva pokoje, dostaly jsme jen jeden. V tento moment nám došlo, že nebudeme mít každá svůj vlastní pokoj, ale máme jeden společný. A tím to všechno začalo!
Pokoj ve třetím patře. Jeden z nejmenších v celém areálu. Nejmenší, co jsme kdy viděly. Stěna - postel - 50 cm - postel - stěna. Jedna skříň. Ale máme vlastní koupelnu. To vůbec nevadí, že když si sednete na záchod, koleny se opíráte o zeď. Máme i sprchový kout. Když do něj ovšem chcete vlézt, musíte přes záchod. Natálie prohlásila, že kdyby měla ještě o kousek větší prsa, tak nebude moct zavřít dveře ke sprchovému koutu. K našemu nemilému překvapení jsme zjistily, že wifi je pouze ve společných prostorech. Jedna větší místnost s křesly a televizí. A plno portugalsky žvanících studentů. Tak jsme tu chvíli mlčky seděly a psaly domů, že se vracíme a že tady nebudeme. Po povzbudivých zprávách, že to přeci nezabalíme hned na začátku, že to je výzva a že je to lepší než Erasmus v Bulharsku se šváby na pokoji, jsme se šly vyspat. Na zakončení tohoto dne nám osud připravil ještě jedno překvapení čistě biologického rázu, ne tak daleko od švábů. To si tak prostě chcete po celodenním cestování konečně lehnout do postele, ale při rozestýlání nachystaných přikrývek na vás z jedné vypadne slisovaný a sušený gekončík. Ano, gekončík, čtete dobře! Malý a nevhodný dárek na uvítanou.
Ještě štěstí, že je letiště v jiném městě a letadla nelítají tak často. Jinak bychom byly už zpět v Česku.
Po krásném 12ti hodinovém spánku a snech o gekončících, jsme se vypravily na průzkum okolí. Ochutnaly první kávu, omrkly oceán, seznámily se s dalšími místními studenty a pro lepší vstřebání všech dosavadních zážitků, jsme si zaběhly do obchodu pro místní víno. Zjistili jsme, že víno je dobré a levné, což asi značně poznamená naše játra. Celé natěšené jsme si vychladily láhev bílého vína a chtěly zapít náš první den na Azorech. Ani ve snu nás nenapadlo, že na vysokoškolských kolejích nebude k dispozici vývrtka. Při pátrání po ní se nám podařilo zburcovat celou kolej. V jednu chvíli po vývrtce pátral sekuriťák, Egypťanka (která nepije), Portugalci a Španělé. Aneb jak dokáže jedna láhev spojit všechny národy. Nakonec se objevil udatný španělský zachránce z Madridu, který vysvobodil víno z lahve.
Příběh s lahví vyústil v nové přátelství a následný společný výšlap do místní přírodní rezervace Monte do Brasil. Všudypřítomná místa na grilování a malý zoo koutek nás nalákal a určitě se sem rády budeme vracet. A případné návštěvy zde budou mít povinnou prohlídku.
