Chytni si svého vedoucího aneb týden na Azorách I.

Abyste měli lepší představu, jak probíhá erasmácký život, rozhodly jsme se Vám popsat jeden azorský týden stážisty (odchylky od jiných týdnů jsou možné).

Pondělí: Vstávání bolí. Míši zvoní klasicky tři budíky v řadě. Já vstávám na první pokus, jdu do kuchyně a přináším jogurty na snídani. Míša pořád spí. Snídám v posteli, pročítám novinky na internetu a Míša se konečně probouzí. Po tom, co se nasoukáme do libovolného outfitu, namalujeme si ksichtík, sbalíme notebooky, tak vyrážíme pěšky do školy. Za předpokladu, že je hezký den, je to příjemná procházka. Cca 2 km. Pokud ale prší, což je tady často, tak se z procházky stane utrpení. Po zdolání všech místních kopců se celé zpocené posadíme do našich kanceláří. Zapojíme internet a doufáme, že bude fungovat. Tady, uprostřed Atlantiku je internet dost mizerný. Míša se pak pustí do zkoumání mechů a já odcházím do laboratoře, připravit média pro kultivaci embryí. Od 12-2 je obědový čas. To si mě Míša vždycky vyzvedne a jdeme společně do menzy. Po obědě následuje kafíčko. Pokud je hezky, jdeme ho pít ven na sluníčko (chytání bronzu je naše oblíbená činnost. Ano mami, mažu se opalovacím krémem!). Když je škaredě, zůstáváme v univerzitní kavárně. Po dostatečné regeneraci se vracíme zpět do pracovního procesu. Většinou končíme v 5 hodin, záleží, kolik toho máme. Cestou ze školy si odskočíme nakoupit. Pečivo, jogurty, ovoce, víno. Jelikož teď držíme dietu, tak vynecháváme něco sladkého na zub. Po příchodu na koleje jdeme buď rovnou běhat nebo večeřet. Běhání podél oceánu je uklidňující. Ale naše fyzička už není co bývala. Funíme u toho jak stádo krav, ale běžíme. Pocit k nezaplacení. Večeře je ve stylu bread in bed neboli pečivo v posteli. Vypadá to asi následně. Vezmeme si talířky, jídlo, sedneme si do postele a jíme. Posléze se odebereme do společenské místnosti, kde už na nás čekají naši kamarádi v erasmus koutku. Většinou někdo donese víno, takže se popíjí, chytá wifi, povídá se a nebo hrají hry. Když se nechcete družit, dáte si sluchátka a pustíte si film. Spát chodíme okolo půlnoci. Záleží, jak jsou naši spolubydlící hluční. Někdy díky nim neusneme dřív než ve 2 ráno, protože oni si nutně potřebují vařit oběd na další den a u toho dokáží řvát přes celé koleje.

Úterý: Já v úterý, pokud jsou krávy, jezdím na jatka pro vaječníky. Po návratu se z vaječníků preparují oocyty (vajíčka), vyberou se ty nejlepší, dají se do kultivačního média a nechají se v inkubátoru do dalšího dne. Míša hledí do mikroskopu a zkoumá mechy. Snaží se určit, o jaký druh se přesně jedná. Od 17-19 hodin pak nastává portugalské utrpení aneb výuka portugalštiny. Čas ubíhá hrozně pomalu, minuta je jako hodina (viz náš blog http://www.mise-hroch.cz/blog/portugalske-utrpeni). Na poslední hodině náš vyučující donesl váhu. Všichni jsme se museli zvážit, napsat svůj výsledek na tabuli a nahlas ho přečíst. Údajně, abychom si procvičili číslovky. Zjistili jsme, že Erasmus má neblahé účinky na naše těla a vyhlásili jsme jednohlasně dietu. Zatím nám to moc nejde. Nejspíš si budeme na zpáteční cestu muset objednat každá 2 letenky, protože na jedno sedadlo se nevlezeme. Úderem 19. hodiny vybíháme nadšeně ze třídy. Na kolejích pak společně vaříme večeři. No, vypadá to tak, že buď Annabell nebo Nik vaří, my dvě asistujeme a po jídle pak umyjeme nádobí. Zbytek dne pak strávíme ve společenské místnosti.

Středa: Dopoledne v laboratoři vyrobím nová média, odpoledne k oocytům přidám spermie a doufám, že do pondělka budu mít několik embryí. Míša stále prohlíží mechy. Pokud ji dojdou vzorky, musí si pro ně skočit do místní botanické zahrady. Pokud se Míša chce na něco zeptat své vedoucí, je to dost detektivní práce. Její vedoucí je většinu nedohledatelná. Nikdo neví, kde je. Jednou si odletí na týden do Lisabonu, podruhé prostě nedojde do školy. Když už se tu objeví, má na ni čas celých 5 minut. Já to mám se svým vedoucím jednodušší. Ten je ve škole cca od 10 do 17 hodin. Pokud zrovna neučí, tak je u sebe v kanceláři nebo v kavárně. Ale pokud s ním potřebujete něco řešit, zhluboka se nadechne a řekne, že momentálně nemá čas, že mám dojít zítra. Po konci pracovní doby skočíme na nákup a s největší pravděpodobností se vydáme i běhat. Máme už svůj oblíbený okruh (i když tady se moc jinde nedá běhat než podél oceánu). Po večeři si dáme čaj na terase a pozorujeme západ slunce. Romantická chvilka, pokud nám ji nepřeruší příchod nějakého spolubydlícího, který se s námi potřebuje nutně družit. Údajně jsme jedni z mála Erasmáků, kteří se baví s místníma. Dokonce se kvůli nám zlepšují v angličtině, protože jinak než anglicky si s nimi nepopovídáme (naše portugalština ještě není zdaleka ani A1). Večer pak ve společenské místnosti máme tančící chvilku. Na televizi si pustíme dance karaoke a snažíme se tančit co nejlépe dle panáčků poskakujících na obrazovce. Takže se může stát, že v jedné chvíli tančí Macarenu Španěl, Kanaďanka, Slovince, Estonka a my dvě. Je to taková malá průprava na páteční párty. Až nás to přestane bavit, odebereme se do našich pokojů, přehodíme oblečení z postele na židle a usínáme.